Některé postavy, patří J.K.R. a já na ně nemám žádná práva.Tyto stránky nebyly vytvořeny za účelem zisku.Publikované obrázky jsou pozbírané z internetu-nemám na ně žádná práva.       
 
V mé hodině nebudou žádná pošetilá mávání hůlkou a přihlouplá zaříkadla!

27.kapitola

8. ledna 2009 v 14:32 | Sevik99 |  Láska je slepá
Ten samý den odpoledne se opět sešla BA, nebo teď už možná SA ( čímž samozřejmě myslím Severusovu armádu a ne Hitlerovy elitní jednotky, které měly bohužel identickou zkratku). Bylo rozhodnuto nechat Voldemorta několik dní v klidu. Doufali, že když neví, co se děje s jeho viteály, mohl by znervóznět a začít dělat chyby. Nic by se jim nehodilo víc, než kdyby pár nedomyšlených akcí ztenčilo řady jeho přívrženců. Severus sice v takové štěstí nedoufal, ale po událostech z včerejšího večera a dnešních ranních hodin si byl nepříjemně jasně vědom jedné věci. Potřebuje volno.
Skoro se otřásl při pomyšlení, jak málo včera chybělo k tragédii. To kopí, na které se při jednom z nedobrovolných letů přes celou místnost nabodl, minulo srdce sotva o deset čísel. Jeho strážný anděl měl asi perný večer. Rameno měl i přes Hermioninu obětavou péči ztuhlé a bolel ho sebemenší pohyb. Ale na druhou stranu mu to možná zachránilo život. Ještě pár vteřin mučení a nejspíš by mu ruply nervy. Nedělal si iluze, že by přežil přímý útok na Pána zla v přítomnosti minimálně tuctu dalších Smrtijedů, ačkoli i oni dost výrazně pocítili Pánovu mizernou náladu.
Po demokratickém hlasování byla SA na tři týdny dočasně rozpuštěna. Každý z členů měl minci, díky níž je mohl v naléhavém případě okamžitě svolat. Dvojčata Weasleyovy a Kingsley s Remusem dostali za úkol nenápadně začít Harryho připravovat na nevyhnutelné. Pokud do šedesáti sedmi dní ten šílenec nezemře, budou opět na začátku a to nehodlali riskovat. On to nehodlal riskovat. Pokud to nepůjde jinak, odvleče Pottera za Voldemortem sám a donutí ho ho zabít, i kdyby to měla být ta poslední věc, kterou v životě udělá.
Třítýdenní volno se mu sice zdálo zbytečně dlouhé, dva týdny by bohatě stačily, ale nemohl říct, že by nevěděl, jak s časem naložit…

"Ahoj Mio," pozdravila ji Ginny, když se druhý den ráno potkaly v kuchyni.
"Ahoj," odpověděla Mia nepřítomně. Zrovna si dělala něco k snídani. Skřítkové se na ni sice dívali divně, považovali kuchyni za svoje výsostné území, ale Mia byla zvyklá dělat si snídaně podle své aktuální chutě a hodlala v tom pokračovat bez ohledu na názory skřítků. Byla přesvědčená, že i tak je starost o takhle rozlehlý dům stojí dost práce. Obvykle měla snídani za pár minut hotovou, dnes ale byla myšlenkami jinde a tak nebylo divu, že…
"Au," sykla Mia. Nedávala pozor, co dělá a řízla se do ruky. Pustila si na ni studenou vodu a pak si pořezaný prst zabalila do ubrousku. Ginny ji mlčky pozorovala a všimla si přitom něčeho, co bylo u Hermiony naprosto nezvyklé.
"Netušila jsem, že nosíš šperky," poznamenala znenadání Ginny a kývla hlavou směrem k Hermionině ruce, na které se třpytil drobný prstýnek.
"Nenosila jsem, ale asi budu muset začít," odpověděla Mia.
"Muset začít?"
"Severus mě požádal o ruku a je nezdvořilé nenosit zásnubní prsten," vysvětlila jí Mia naprosto klidně a vychutnávala si Ginnyin nechápající výraz, který za okamžik přešel do překvapeného až šokovaného. Ona už si svůj šok prožila včera večer, když se všichni rozešli a ona měla konečně čas uvědomit si, s čím vlastně souhlasila.
"Gra - gratuluju," vypravila ze sebe Ginny.
"Děkuju," reagovala Mia zdvořile.
"Tedy, neřekla bych, že Snape bude ten typ, co se požene do manželství."
"Tak to jsme dvě, Ginny. To jsme dvě. Požádal mě o ruku ráno poté, co se vrátil od Voldemorta. Chvilku jsem se bála, že se praštil do hlavy a mluví z cesty," usmála se Mia.

Hermiona se přemístila na Ústředí. Klukům sedícím u stolu zavaleného knihami a pergameny si záměrně skoro ani nevšimla. Hledali viteály. Jejich problém, když Severusovi nevěřili, tak ať si klidně ztrácí čas zbytečnostmi. V duchu zadoufala, že se časem jejich vztahy urovnají a oni budou zase přáteli tak jako dřív, ale zároveň se bála, že propast mezi nimi už byla příliš široká, než aby se dala překonat.
"Ahoj Remusi. Je tu paní Weasleyová?" zeptala se Lupina, který kluky se zachmuřeným výrazem pozoroval.
"Jo, je někde nahoře, myslím, že se pokouší vyhnal vílenky ze závěsů v knihovně," odpověděl nepřítomně, aniž z kluků spustil oči.
"Dík," odpověděla a vyrazila do patra. Molly našla snadno podle hluku. Jako pomocník k domácím pracem se, samozřejmě, nikdo nenabídl. Pomohla Molly pochytat několik posledních vílenek, které zmateně poletovaly po místnosti.
"Ahoj drahoušku, přišla jsi za kluky?" zeptala se udýchaně, když poslední vílenka skončila bezpečně zavřená v pytli.
"Ne tak docela. Spíš jsem přišla za vámi," přiznala Mia. Asi se netvářila zrovna nadšeně, protože Molly hned napadly samé černé myšlenky.
"Stalo se něco, pohádala jsi se se Severusem, stalo se něco Severusovi…?"
"Jak se to vezme. Asi stalo, protože mě požádal o ruku, já souhlasila a on chce mít svatbu co nejdřív, já nikdy na žádné nebyla, a tak nemám nejmenší tušení, co je třeba zařídit a přišla jsem vás proto požádat o pomoc," vychrlila ze sebe Mia jedním dechem.
Molly na ni chvilku jen tak koukala, než jí došel plný význam toho, co řekla.
"Zasnoubila jsi se se Severusem?" zeptala se, aby se ujistila, že tomu správně rozuměla.
Hermiona přikývla.
"Dobrovolně?" zeptala se pro jistotu Molly. Sice nepředpokládala, že by ji Severus k něčemu nutil, ale na druhou stranu nepředpokládala, že by Severus udělal něco takového. Vždy jí připadal spíš jako typ na starého mládence než jako typ na manžela.
Hermiona znovu přikývla. Nechtělo se jí tu rozebírat, že ležíc v posteli přitisknutá k jeho nahé hrudi v situaci, která ji naháněla strach i vzrušovala zároveň, a to víc než byla ochotná si přiznat, nemohla dost dobře říct ne, ani kdyby chtěla. Ale nechtěla, tak bylo zbytečné to tu vysvětlovat.
"Kdo všechno o tom ví?" zeptala se prakticky Molly.
"Vy, já, Severus, Ginny a teď už nejspíš i Alex."
"Hodláte se pochlubit i někomu dalšímu?"
"Ne, zatím ne, a proto vás prosím, abyste si to prozatím nechala pro sebe."
"Jistě. Kdy chceš začít?"
"Kdy budete mít čas?" odpověděla Mia otázkou.
Molly se na chvíli zamyslela.
"Seženu nějaké svatební katalogy a zjistím termíny na ministerstvu…"
"To není potřeba, Severus slíbil, že tyhle úřední záležitosti zařídí," přerušila ji Mia.
"Dobře, to nám usnadní práci. Budeme to řešit tady?"
"Ne. Pochybuji, že by se nám povedlo to ututlat před kluky takže raději u Severuse. Adresa pro přemístění a pro letax je Snape Manor, Glamorgan," odpověděla Hermiona.
"Dobře, já se tam zítra, nebo raději až pozítří objevím a dáme se do práce. Bude to pro Severuse dost brzy?"
"Myslím, že ano," usmála se Mia. "Děkuju Molly. Mám něco zařídit já?"
"Ano. Dohodnout se se Severusem, jaké o té svatbě máte představy."
"Dobře. Tak tedy pozítří."

"Molly, ne. Nechci šaty s pětimetrovou vlečkou. Vypadala bych v tom jak strašidlo."
"Hermiono. Vynikla by v tom tvoje štíhlá postava a ta vlečka není tak dlouhá. Podívej se na ně, vždyť jsou nádherné.."
"A taky pořádně drahé," dokončila za ni Mia.
"Ale drahoušku. Vdáváš se jen jednou. Ty šaty s vlečkou by ti slušely," snažila se ji přesvědčit Molly.
"Vypadala bych v nich jako bílá paní," oponovala Hermiona statečně.
"Hermiono, svatební šaty jsou obvykle bílé a obvykle jsou i hodně zdobné," nevzdávala se paní Weasleyová.
"Severusi, pomoc," zaúpěla Mia zoufale a vrhla prosebný pohled přes stůl, kde si Severus zrovna listoval v posledním čísle magazínu o lektvarech.
"Molly má pravdu. Vdáváš se jen jednou, tak si vyber šaty, které se ti líbí a na cenu nekoukej. A Molly, ocenil bych, kdyby svatbě byla přítomna nevěsta a ne strašidlo," rozsoudil je, než se vrátil zpět ke svému časopisu, který si pro jistotu odnesl do laboratoře. Rozhodně nemínil fungovat jako třetí porotce při výběru svatebních šatů. Z nákupů co absolvoval s Fleur Weasleyovou a s Ginny měl noční můry ještě teď. Nechápal, jak ženy mohou trávit hodiny a hodiny v obchodech s oblečením.
Mia musela Molly nakonec vzdorovat sama.
"A co tyhle? Jsou podobné tamtěm, jen nemají vlečku a tak dlouhý závoj," nehodlala se vzdát.
"Molly, bude to malá svatba v několika lidech. Tohle jsou šaty jak na svatbu v zámku."
"Škoda, že nechcete velkou svatbu," povzdechl si Molly.
"Chceme," povzdechla si Mia. "Tedy minimálně já bych chtěla, ale nejde to. Já jsem stále ještě papírově po smrti a Severuse je pořád ještě Smrtijed, který by mě měl na potkání zabít a ne si mě brát. Bojím se pomyslet na to, co by se stalo, kdyby se o tomhle dozvěděl Voldemort, nebo někdo ze Smrtijedů."
"Řekneš to Harrymu a Ronovi?"
"Nevím. Když jim to řeknu předem, pokusí se tomu zabránit, a když až potom, budou vzteky bez sebe. Já opravdu nevím," pokrčila Mia rameny. "Ať udělám cokoli, stejně se pohádáme a budou mít další důvod, proč být proti Severusovi."
"Řekni jim to, ale až po svatbě. Rychleji se s tím smíří, když už to nebudou moci ovlivnit," poradila jí Molly. "Ale řekni jim to brzy. Pokud se to dozvědí jinde, budou to akorát považovat za zradu. Znáš je."
"Právě že znám," povzdechla si.
"Už máš svědky?" změnila Molly téma.
"Svědky? Snad svědka?"
"On se ti Severus nezmínil o jistých, ehm, odlišnostech mezi mudlovským a kouzelnickým svatebním obřadem?" zeptala se Molly překvapeně.
"Ne, nezmínil," odpověděla opatrně Mia.
"Tak to napravíme, ne?" Vložila se do toho Ginny. "Asi nejpodstatnější rozdíl je, že potřebuješ dva svědky starší jedenadvaceti let. Oddávat vás může kněz nebo úředník ministerstva a podle toho máš svatbu v kostele nebo na Ministerstvu."
"V našem případě to bude kostel," přerušila ji Hermiona. Severus na tom, z pro ni neznámého důvodu, trval a ona neměla důvod být proti.
"Kromě svědků je tu ještě jeden podstatný rozdíl. Poté, co odpovíte "ano" na knězovy otázky a vyměníte si prstýnky, vám kněz omotá ruce bílou stuhou a tobě dá na hlavu věneček z lučního kvítí. Pak přijde první manželský polibek. Podle pověry, by vám při něm neměla z rukou sklouznout ta stuha, ani ti spadnout věneček. Stuha na zemi znamená krátké manželství a spadlý věneček …ehm…" tady se Ginny na okamžik zarazila. Hermiona se na ní tázavě podívala. "No, původně to znamenalo, že nevěsta už není panna, ale postupem času se to trochu změnilo, a teď se to vykládá tak, že nejpozději do roka jeden z vás toho druhého podvede," dokončila to Ginny váhavě. Když na to Hermiona nijak nereagovala, pokračovala,: "Kněz vám pak sundá tu stuhu, vy podepíšete spolu se svědky oddací list a hotovo."

"Severusi?" oslovila ho Mia, když osaměli.
"Hmmm.."
"Kdo ti půjde za svědky?" nenechala se odradit jeho nezájmem. Konečně přestal zuřivě listovat v knize a podíval se na ni.
"Alex a nevím, asi požádám Remuse nebo Kingsleyho," odpověděl. "A tobě?"
"Molly a …" pokrčila rameny. "Napadl mě Remus."
Severusovi se tváří mihl náznak úlevy. "Na okamžik jsem se bál, že řekneš Tonksová."
"Myslela jsem, že chceš naši svatbu utajit," poznamenala jakoby mimochodem. Ale Severus přesto v jejím hlase poznal jemnou výčitku.
"Nechci, ale musím. Přeci jenom bych ještě pár dní raději oželel své jméno na Voldemortových seznamech smrti," odpověděl s obvyklou ironií. Hermiona se při těch slovech zachvěla. Až moc dobře si uvědomovala, jak tou svatbou riskují.
"Nechceš tu svatbu raději odložit?" Okamžitě k ní přistoupil a vzal ji kolem ramen.
"Za žádnou cenu. Vezmu si tě, i kdyby se kvůli tomu Voldemort stavěl na hlavu. Zrušil bych to, jen pokud … jen pokud by sis to rozmyslela." Podíval se jí do očí a čekal na její odpověď.
"Nerozmyslela," odpověděla pevně. Jen se na ni usmál a přitáhl si ji do náruče.
"Až budeš mluvit s Lupinem, tak mu řekni, ať si na sedmnáctého nic neplánuje," řekl jako by nic.
"Sedmnáctého?! Ale to je za devět dní! Molly se…" Zbytek už neměla možnost dopovědět. Severus se k ní sklonil a umlčel ji polibkem.


"Ahoj Remusi," oslovila ho. Překvapeně sebou trhl. Byl zabrán do nějaké knihy a vůbec si jejího příchodu nevšiml.
"Ahoj Hermiono. Stalo se něco?"
"Kluci tu nejsou?" zeptala se pro jistotu.
"Ne. Udělali si výlet na jeden hřbitůvek uprostřed lesů," odpověděl nakvašeně. Harryho a Ronova umíněnost už mu evidentně začínaly lézt krkem.
"To je dobře. Potřebuji si s tebou o něčem promluvit." Zavřela za sebou dveře a pro jistotu na ně pověsila Silencio. Členové řádu přicházeli a odcházeli jak se jim líbilo a ona nestála o to, aby si tento rozhovor vyslechl někdo třetí. Remus ji nervózně pozoroval.
"Co se stalo?" nevydržel nakonec mlčet.
"To záleží na úhlu pohledu," odpověděla vyhýbavě. Tuhle konverzaci si v duchu odříkala snad stokrát a stejně nevěděla jak začít.
"Nějaká pohroma?" zkusil to.
"No, Voldy by to za pohromu určitě považoval, kdyby o tom věděl. Mně se to naopak docela líbí."
"Hermiono, nestraš mě. Stačí že mám nervy na pochodu z Harryho a Rona," požádal ji Remus.
"Severus mě požádal o ruku," odpověděla tedy přímo. Remus na ni několik okamžiků jen strnule zíral s pusou do kořán. Pak se šokovaně svezl do křesla.
"Předpokládám, žes ho odmítla a on tě vyhodil a ty by ses chtěla přestěhovat sem," řekl nakonec.
"Ne. Přijala jsem a sedmnáctého máme svatbu," opravila ho klidně. Tohle už bylo na Remuse moc. Chvíli mu trvalo, než se mu tuhle informaci povedlo rozdýchat.
"Hermiono, neber si to osobně, ale nepřeskočilo ti náhodou? Je to tvůj profesor, Smrtijed a vrah. Sakra, vždyť je minimálně o dvacet let starší než ty. Proč si ho bereš? Aby tě u sebe nechal? Chápu, že ti zachránil život, a že jsi mu vděčná, a tak, ale to přece není důvod k svatbě. Nezdá se ti, že by stačilo říct:Děkuju?"
"Asi tě zklamu, ale psychicky jsem na tom víc než dobře. A jestli narážíš na tohle," zvedla zápěstí a ukázala slabě růžové jizvy, "Tak mi ukaž kohokoli, kdo by si prošel tím, co já a nezkusil to."
"Tak jsem to nemyslel. Viděl jsem pár lidí, které se nám od něho povedlo dostat. Po pár dnech vypadali strašně. Nebudu ti tvrdit, že si dokážu představit, jaké to bylo, protože nedokážu a snad ani nechci. Znám tě a vím, že se nevzdáváš snadno. Když jsi došla k názoru, že sebevražda by mohla být řešením, tak to muselo být opravdu zlé. Jsem ten poslední, kdo by tě za něco takového soudil. Zvlášť, když jsem se jednou sám přistihl, jak ležím ve vaně s břitvou v ruce." Chtěla něco říct, ale zarazil ji. "Měl jsem na mysli spíš Stockholmský syndrom."
Hermiona si nedokázala pomoci a nahlas se rozesmála.
"Asi tě zklamu Lupine, ale do svého únosce jsem se opravdu nezamilovala. Nemáš tušení, jak se mi ulevilo, když mi Severus řekl, že toho parchanta zabil. Ani když jsem pak mluvila s Dracem, nedokázala jsem se přimět cítit nad tím nějakou lítost. Lucius dostal co si zasloužil a mám takový dojem, že z toho vyvázl ještě celkem lacino."
"Měl jsem na mysli Severuse a ne Luciuse."
"Severus mě neunesl, což vylučuje stockholmský syndrom. A co se týče těch ostatních námitek, už skoro dva roky to není můj profesor, že je Smrtijed je mi srdečně jedno. Nevadí mi, že je starší než já. Dvacet let není tak moc. Zvlášť pro čaroděje. Děkuju jsem mu řekla už alespoň tisíckrát. A vrah? Nic o tom nevíš Lupine. On nemá ve zvyku si stěžovat. Když ti podává hlášení, vidíš jen tu jeho ledovou maskou. Já ho viděla bez ní. Nejednou. Nevíš, jak mu je. Nevíš o tom vůbec nic, tak se neodvažuj ho soudit. A neberu si ho z vděčnosti, ale proto, že ho miluju. Nic víc v tom nehledej."
"Hermiono, proč jsi vlastně přišla?"
"Přišla jsem tě požádat, jestli bys mi nešel za svědka." Chvíli ji jen tak pozoroval, než to vzdal.
"Jsi si jistá, že víš co děláš?" zeptal se nakonec.
"Naprosto."
"Říkala jsi sedmnáctého?"
Přikývla. Další rozhovor byl přerušen návratem kluků. Oba byli pěkně zřízení a také překvapení, že ji tu vidí.
Mia je nepřítomně pozdravila a zamířila ke krbu. "Hned jsem zpět."
Oba byli strašně poškrábaní, nejspíš od nemrtvých. Ty rány se museli důkladně vyčistit a to rychle, než z nich dostanou nějakou infekci nebo rovnou otravu krve. Naneštěstí se na novém ustředí Severus prakticky neobjevoval, což znamenalo, že tu nebyla laboratoř, ani zásoba užitečných lektvarů.

"Jak jsi pochodila?" zajímal se Severus, jakmile dorazila.
"Asi dobře, vysvětlím ti to pak," odpověděla a zamířila rovnou do laboratoře. Severus šel za ní. Takhle se obvykle nechovala. Chvíli ji sledoval, jak se prohrabuje lahvičkami s lektvary.
"Hledáš nějaký účinný jed?" nadhodil.
"Ne. Dezinfekci. A silnou," odpověděla, aniž se přestala věnovat hledání. Severus beze slova došel k ní a z jedné z poliček sundal větší lahvičku s nevábně vyhlížející zelenou tekutinou. Podržel ji Hermioně před obličejem.
"Neměl bys ještě jednu?" zeptala se.
"Co se stalo?" odpověděl otázkou. Povzdechla si.
"Ti dva pitomci samozřejmě ignorovali všechno, cos jim řekl a udělali si výlet na jeden moc pěkný hřbitůvek. Samozřejmě ve dvou. Řekla bych, že přes zombíky se nedostali."
Snape jen přikývl. Ukázal na poličku, kde stáli další lahvičky s dezinfekcí. Jednu si vzala. Po krátkém zamyšlení tam raději sáhla ještě pro třetí. A z vedlejšího stolu sebrala kelímek hojivé masti a ze skříňky pod stolem i nějaké obvazy.
Byla na odchodu, když se otočila na Severuse.
"Ty mi neřekneš, ať se na to vykašlu nebo něco podobného?"
"Ne. Já bych je rozhodně ošetřovat nešel, ale tobě to dost dobře zakázat nemůžu. A vlastně ani nechci."

"Au. Co to, sakra, je?! Pálí to jak čert!" vyjel na ni Ron.
"Říká se tomu dezinfekce, Ronalde. Zabraňuje infekcím, a když budeš mít kliku, tak díky ní z těch škrábanců od nemrtvých nedostaneš otravu krve," vysvětlila mu. Harry ji chytil za ruku.
"Jak víš, co nás poškrábalo?" udeřil na ni.
"Remus mi řekl, kam jste šli," odpověděla prostě a dál se věnovala Ronovým škrábancům.
"To není odpověď!"
"Budu hádat. Udělali jste si výlet ve dvou na zapadlý hřbitůvek uprostřed bažin. Skrz černou hrobku sešli do podzemí. Byla tam spousta pavučin a pavouků, pár nemrtvých a krápníková jeskyně bez podlahy a v ní přetržený provazový most," řekla jakoby nic.
"Jak to sakra víš?!" vyjeli na ni oba současně.
"Jsou to zhruba tři týdny, co jsem tam s pár dalšíma lidma byla a odnesla si odtamtud šálek Helgy z Mrzimoru," odpověděla naštvaně. Nejvíc na to doplatil Ron, kterému zbytek ran vyčistila nepříliš ohleduplně. Než se dostala k Harrymu, většina vzteku ji přešla.
"Pokud budete mít nutkání navštívit i jistý ostrůvek v Irském moři, tak bacha na ohnivé gejzíry, smrtipláště a na chiméru," varovala je mezi řečí.
Harry ji znovu chytil za ruku a přiměl ji se na něj podívat.
"Ty víš, kde teď ty viteály jsou?"
"Jo. Naposledy jsem je viděla před půl hodinou, když jsem si skočila domů vyrabovat Severusovi skříň s lektvary." Jako reakci na tohle sdělení se Ron pokusil servat si obvazy z rukou.
"To mi říkáš až teď, že ty blivajzy vařil Snape? Okamžitě to ze mě sundej. Nejspíš to bude otrávený," zavrčel na ni.
"To spíš ty budeš paranoidní. Že je to pro vás jsem mu řekla, až když jsem byla na odchodu. Tak se laskavě uklidni," vyjela na něj. Ron se přesto nepřestal snažit si obvazy strhat. Hermiona na ně použila kouzlo, které se před pár týdny naučila od Severuse. Obvazy ztvrdly a Ron teď měl vlastně obě ruce v sádře.
"Okamžitě to zruš!"
"Bylo to nutné, Hermiono?" zeptal se unaveně Harry.
"Pokud mu nechci jít na pohřeb tak bylo. Poškrábaly vás chodící mrtvoly. Jestli jste si nevšimli, tak hnily za chůze. Budete mít zpekla štěstí, když z těch ran nedostanete otravu krve. Mělo se to ošetřit okamžitě a ne až po několika hodinách," vysvětlila mu. Ronovy nadávky a příkazy, ať to kouzlo okamžitě zruší ignorovala.
"Dvacet čtyři hodin. Dřív si to nesundávejte. Zbytek dezinfekce i masti vám tu raději nechám."
"Ty máš nějaký léčitelský kurz?" zeptal se Harry, když si prohlížel pečlivě ovázané rány. Ani madame Pomfreyová se s obvazem neoháněla tak zručně jako Hermiona.
"Ne. Mám Severuse a jeho knihovnu, což znamená spoustu teorie a, bohužel, i dost praxe."
"Díky."
"Máte zač," řekla a otočila se k Removi. "Můžu s tebou tedy počítat?"
"Tebe nejde odmítnout."
"Kam jdeš?" ozval se Ron.
"Vzhledem k tomu, že je půl deváté, tak nejspíš domů," odpověděla.
"Sevíček by bez tebe neusnul?" rýpl si. Remus se chystal mu něco říct, ale Mia byla rychlejší.
"To víš, samotnému je mu v posteli smutno," odpověděla a odešla. Nechala kluky, ať si sami přeberou, jestli to byla jen ironie, nebo jestli to myslela vážně.


26.kapitolka
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama